Jak účinné jsou různé výchovné strategie?

V této studii jsme se zaměřili na tzv. rodičovskou mediaci. Tu lze obecně popsat jako jakoukoliv výchovnou strategii zaměřenou na to, jak děti používají média (v našem případě informační a komunikační technologie, ICT). Jejím cílem obvykle je, aby se děti naučily používat ICT, například internet, bezpečně. Tak, aby co nejvíce využily možných přínosů a zároveň se co nejvíce vyhýbaly rizikům či újmě. 

Nás zajímalo, jak rodiče přistupují k sociálnímu využívání ICT, tj. jak dospívající využívají ICT ke komunikaci s ostatními lidmi. To zahrnuje témata jako: s kým je v pořádku komunikovat online a o čem, kdo by měl a neměl být mezi přáteli na sociálních sítích nebo které fotografie a za jakých okolností mohou být sdíleny online. V této oblasti používání ICT je dobré si uvědomit, že rodiče a děti mohou bavení se s lidmi na internetu vnímat odlišně. Rodiče se často spíše obávají narušení soukromí, agresivních zpráv a komentářů nebo nevyžádaných sexuálních návrhů a obsahů, kterým jejich děti mohou být vystaveny. To vše jsou témata, o kterých se v médiích často píše. Na druhou stranu mezi dětmi, a zejména mezi dospívajícími, jsou online sociální interakce velmi oblíbené a oceňované. Pomocí ICT mohou zůstat v kontaktu s přáteli, prohloubit své vztahy nebo si najít nové kamarády Není tedy překvapivé, že využívání ICT ke komunikaci, ať už se stávajícími přáteli, nebo s novými lidmi, je pro dospívající běžné (viz např. report EU Kids Online: Smahel et al., 2020), a že někteří se s lidmi z internetu setkávají i osobně, offline (viz náš další nedávný příspěvek na blogu, Mýlek, 2022).

Rodiče proto stojí před nelehkým úkolem - jak vybalancovat své výchovné strategie, aby své děti chránili před možnou újmou (která je v případě online komunikace málo pravděpodobná, ale může být závažná, viz Dedkova, 2015) a zároveň je nepřipravili o potenciální výhody? Zaměřili jsme se na dva typy strategií, které rodiče volí – restriktivní (zákaz určité formy interakcí, nastavení pravidel omezujících některá setkání), a aktivní mediaci (rozhovory s dětmi o jejich online interakcích, poskytování rad, jak zůstat při online interakcích v bezpečí).

Zjistili jsme, že rodiče dětí ve věku 11-17 let používají obě strategie často, a to více u dcer a mladších dětí. Zdá se, že o ně mají rodiče větší obavy, patrně proto, že je považují za zranitelnější. Je to pochopitelné - jednou z častých rodičovských obav je vystavení sexuálním návrhům nebo obtěžování. K obavám z toho, že mladší děti budou vystaveny sexuálně motivovaným interakcím předčasně, se zde přidává i rozšířený strach z "online pedofilů.” Rodiče tedy věnují větší pozornost online interakcím u mladších dětí než u starších dětí, které jsou zdatnějšími uživateli ICT, mají větší zkušenosti s mezilidskými vztahy a jsou samostatnější. Strach ze sexuálního obtěžování může také vysvětlit, proč se dcerám dostává více rad a omezení než synům. Sexuální násilí je genderově podmíněné - ženy se stávají oběťmi častěji než muži a články v médiích týkající se "online pedofilů" obvykle ukazují mužské pachatele.

Zajímalo nás také, jak souvisí restriktivní a aktivní mediace s tím, jak často se dospívající na internetu zapojují do interakcí s lidmi, které znají pouze online. Zjistili jsme, že restriktivní mediace do značné míry "funguje" - více restrikcí souvisí s méně častými interakcemi s takovými lidmi. Zdá se přitom, že restrikce fungují díky tomu, že mění vnímání rizik u dospívajících. Když rodiče nastaví restriktivní pravidla pro interakce s novými lidmi na internetu a nevysvětlí, jak se do nich zapojit bezpečně, jejich děti je mají tendenci vnímat jako nebezpečné a zapojují se do nich méně často. Na druhou stranu aktivní mediace neměla s mírou těchto interakcí ani s vnímaným rizikem žádnou souvislost. To by však nemělo rodiče nabádat k tomu, aby aktivní mediaci (rozhovory s dětmi, vysvětlování důvodů a poskytování rad) opomíjeli a zaměřili se pouze na pravidla a zákazy. 

Aktivní mediace je zásadní výchovnou strategií - podporuje samostatnost dětí a kritické myšlení, které může dospívajícím pomoci řešit rizikové situace. V naší studii nerozlišujeme, zda interakce s novými lidmi byly pro dítě rizikové, či nikoli, ani jak vypadaly; zaměřili jsme se pouze na jejich četnost. Je možné, že aktivní mediace sice nesouvisí s četností, ale svoji roli sehrává jinde. Může například pomoci dětem, aby si pečlivěji vybíraly, s kým budou na internetu komunikovat, nebo aby lépe zvážily, co je v pořádku s nimi sdílet a co ne. 

Zásadní je, že pouhá restrikce - bez rad a vysvětlení - děti na online komunikaci a její specifická potenciální rizika nepřipraví. Komunikace přes internet, a to i s lidmi, které děti poznaly online, je v současném digitálním světě v podstatě nevyhnutelná. Děti je třeba naučit, jak tyto interakce zvládat. Musí vědět, jak při nich zůstat v bezpečí a jak využívat výhod, které poskytují - to vše bez přehnaného strachu. Vyvážený přístup k rodičovské mediaci - kombinace aktivní mediace s odůvodněnými restrikcemi (a také dalšími strategiemi, na které se tato studie nezaměřila , např. monitorování nebo supervize), je skvělým způsobem, jak dětem pomoci využít potenciál ICT, který nabízí.

Článek je publikovaný se svolením výzkumného pracoviště IRTIS na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity